Střelná zbraň ještě více utvrzuje moc, rychlé směrovaní k vytyčenému cíli a popíraní jine vyšší moci.
Člověk jako hegemon, pán všeho tvorstva si tak podobně, jako kočka se svou myší nebo pes se svou kostí, hraje se svou zbraní.
Jde o hru bez důsledků, co se dá přerušit, přetočit, vypnout. Není to nic vážného. Vždyť je to jenom hra.
Ve své práci se zabývám skutečností, která je vnímaná jako berná mince. Pokud ji něco zpochybňuje, okamžitě se na její obhajobu nakupí argumentace potvrzující její nespornou důležitost, vztahovou jednoznačnost s existencí člověka.
Zbraň se stále adoruje a v ještě sofistikovanější formě se stává součástí hry, která je pro člověka sebeurčující.
Miroslav Petříček
Okno, jako zarámovaný obraz, je vstupní brána k příběhu, který se odehrává za ním. Medium fotografie umožňující nahlédnout za tuto pomyslnou oponu, nás zároveň svým výřezem značně limituje a zprostředkovává tak pouze fragment tohoto příběhu.
Divák, ve své touze odhalit více, hledá klíč v detailech. Ale i tak je omezen výřezem výhledu a spolehnut na svou představivost. Skutečnost je zarámována, tedy v uvozovkách.
Svět je vždy barevnější a atraktivnější v rámci své interpretace.
Inspirace projektem “Chlapi” od dvojice fotografů Jasanského a Poláka, a to formou a také stylem náhodné momentky bez snahy o jakoukoliv stylizaci a výraznou technickou dokonalost fotografie.
Projekt “Ženy” zobrazuje mozaiku ženy a ulice. Každá žena se odlišuje stylem, věkem, postojem. Jde o setkání velmi pomíjivá a zároveň něčím hluboce zasažená.
Ženy jsou pro mě osobně i určitou zrcadlující se plochou, ve které se identifikuji.
Plocha obecně splňuje funkci mozaiky, kdy obrazy ulice na sebe pohledově navazují,a tím vytváří dojem nekonečného prostorového pruhu, který se stává časovou linkou a ženy na ulici, jako “svislice” představují právě ona přerušení, vytržení, která prostor vyplňují a stávají se tak konkrétními událostmi.
Projekt “Ženy” zobrazuje mozaiku ženy a ulice. Každá žena se odlišuje stylem, věkem, postojem. Jde o setkání velmi pomíjivá a zároveň něčím hluboce zasažená.
Ženy jsou pro mě osobně i určitou zrcadlující se plochou, ve které se identifikuji.
Plocha obecně splňuje funkci mozaiky, kdy obrazy ulice na sebe pohledově navazují,a tím vytváří dojem nekonečného prostorového pruhu, který se stává časovou linkou a ženy na ulici, jako “svislice” představují právě ona přerušení, vytržení, která prostor vyplňují a stávají se tak konkrétními událostmi.
